Doc. PhDr. Lenka Krámská Ph.D.

Domácí porod z pohledu klinického neuropsychologa

Vážené a milé nastávající maminky,

dovolte mi, abych se z pohledu své profese klinického neuropsychologa vyjádřila k tématu domácích porodů. Můj příspěvek, podobně jako příspěvky dalších odborníků, není motivován žádnou ideologií ani dogmatem, které bych zastávala, jako spíše snahou o to poskytnout nastávajícím maminkám informace, které by jim mohly usnadnit jejich rozhodování v případě dilematu, v jakém prostředí přivedou na svět své vytoužené miminko. Domnívám se totiž, že jen dostatečně poučená a všeobecně vzdělaná maminka se může skutečně svobodně a zároveň odpovědně rozhodnout, co je pro ni a její dítě to nejlepší.

Problematiku domácích porodů lze nahlížet a reflektovat z mnoha různých perspektiv (kulturně-historické, sociální, ideologické, ekonomické, aj.) a rozmanitých specializací (porodnictví, neonatologie, anesteziologie, klinická psychologie, aj.), které se na péči o maminku a novorozence podílejí.

Z historické perspektivy byly domácí porody zcela přirozenou a běžnou součástí života, nicméně, právě z důvodu zkvalitňování zdravotnické péče se příchod nového života přesunul do nemocnic. Díky medicínské péči došlo k zásadnímu obratu, a to ze situace, kdy během minulých století téměř každá širší rodina měla nějakou zkušenost se ztrátou dítěte, až po téměř minimální novorozeneckou úmrtnost (a nulovou toleranci k ní) v posledních letech. Také tradice a historicko-kulturní podmínky  formovaly současné vnímání domácích porodů a jejich toleranci k nim v jednotlivých státech. V České republice byla tato tradice přerušena státem řízeným zdravotnictvím během minulého režimu na několik desetiletí a již nedošlo k jejímu obnovení, jak tomu je v některých státech Evropy, kde funguje velmi dobře propracovaný systém individualizované domácí péče.

Z pohledu medicínského je hlavním cílem všech zainteresovaných zdravotníků přivést na svět dítě a to co nejbezpečnějším možným způsobem, tedy v porodnici, což může být z pohledu některých žen v rozporu s jejich životním stylem, který je mnohdy velmi vzdálen jakékoliv medicínské zkušenosti. Jsou ženy, které vnímají porod jako zcela přirozenou součást života,  a je to pro ně natolik intimní záležitost, že ji chtějí sdílet jen s těmi nejbližšími a v jim známém a „bezpečném“ prostředí.  Z obecně lidského hlediska by tomuto argumentu jistě rozuměli i sami zdravotníci, kdyby to však nebylo na úkor zdraví matky a dítěte. Každý porod, i ten, který z počátku probíhá zcela bezproblémově, se může během okamžiku zkomplikovat a to na straně matky či dítěte.

Z pohledu neuropsychologického je pro budoucí kognitivní vývoj dítěte nejvíce devastující postižení hypoxicko-ischemické, kdy není mozek plodu dostatečně zásoben kyslíkem a nedojde včasným zásahem k obnovení zásobení mozku okysličenou krví. Bohužel v prostředí domova je v podstatě nemožné mamince a miminku poskytnout rychlou adekvátní intervenci, díky níž by došlo záchraně důležitých orgánů. U mozkových příhod v dětském věku, v daleko větší míře než u dospělých pacientů, platí pravidlo „time is brain“, neboli volně parafrázováno, při záchraně mozku rozhodují vteřiny. Následkem hypoxicko-ischemického postižení mozku může dojít k nejrůznějším neurologickými poruchám (poruchy vědomí, křeče, zvýšená dráždivost, snížené svalové napětí) a v nejhorším případě k úmrtí dítěte. Těžká hypoxicko-ischemická encefalopatie má úmrtnost 50 – 75%, obvykle v prvních týdnech života v důsledku multiorgánového selhání, kardiorespirační zástavy či dalších komplikací. Převážná většina přežívajících dětí však trpí závažnými poruchami jako je mentální retardace různého stupně, epilepsie, dětská mozková obrna či jejich kombinace, s nimiž se pak setkáváme v klinicko-psychologické praxi. Z potenciálně zdravého plodu se tak díky neposkytnutí včasné adekvátní péče může stát těžce postižený jedinec, který bude po celý život odkázaný na péči rodičů a dalších pečovatelů. Z psychologického hlediska představují ztráta či závažné postižení dítěte nejtěžší psychotraumata, s nimiž se řada rodičů nevyrovná po zbytek života. Takto zasažení rodiče potřebují dlouholetou, mnohdy celoživotní odbornou psychologicko-psychiatrickou péči a podporu při vyrovnávání se s touto životní ránou.

Další dilematickou rovinou domácích porodů je aspekt etický.  V dnešní době, kdy je kladen akcent na individualitu a svobodu člověka ve všech aspektech společenské praxe, je proto velmi obtížné zargumentovat, proč domácí porod nemusí být nejvhodnější alternativou, když se přeci nastávající maminka takto sama svobodně rozhodla. Nicméně je nezbytné podotknout, že je to jen a pouze rozhodnutí matky, kterému je dán prostor a které je slyšet. Svoboda člověka končí vždy tam, kde začíná svoboda toho druhého, jehož se dané rozhodnutí týká. Na druhou stranu, ten, jehož  hlas slyšet není, je nenarozené dítě. A právě kvůli absenci názoru dítěte by zde měla být společnost, nejlépe ta odborná, která je schopna v zájmu dítěte objektivně zhodnotit všechna rizika a převzít odpovědnost v poskytnutí potřebné péče.

Stále však zůstává otázkou proč, i přes všechna uvedená rizika domácích porodů, se někteří  rodiče rozhodnou přivést potomka na svět právě doma. Pro odborníky se tak možná stále více otevírá prostor pro reflexi toho, jak co nejvíce „zlidštit“ prostory porodnických zařízení a poskytnout nastávajícím maminkám co možná nejempatičtější komunikaci a psychologickou podporu v tomto existenciálně zcela jedinečném životním momentu. Domnívám se, že právě úzká multioborová spolupráce může přispět ke zkvalitňování každodenní péče o nastávající maminky v jednom z nejzásadnějších a nejkřehčích období jejich života.

Doc. PhDr. Lenka Krámská, Ph.D.
Klinický neuropsycholog, psychoterapeut
Neurocentrum – Centrum pro epilepsie, vedoucí oddělení Klinické psychologie Nemocnice Na Homolce
Katedra psychologie FF UK Praha